(1685)

Procházíme-li dnes pohraničním pásmem od Krkonoš přes Orlické hory na Králicko, upoutá naši pozornost nejenom krása krajiny, ale také několik stovek větších či menších železobetonových pevnůstek. Možná, že někdo i nahlédne do některého z bunkrů a pokusí se přitom na chvíli vcítit do pocitů jeho obránců, kteří tu v roce 1938 stáli na stráži. Tehdy vrcholil v československém pohraničí závod s časem.

Když se v roce 1933 chopil moci v Německu Adolf Hitler a nacisté, československá vláda s obavami sledovala vnitroněmecký politický vývoj a mnohým politikům bylo jasné, že se rozpínavost fanatického souseda při budování velkoněmecké hegemonie nezastaví před ničím.

Po zvážení všech možností rozhodlo velení československé armády o vybudování stálého opevnění. Na podzim v roce 1934 proběhly přípravné práce a následující rok se již začalo s výstavbou.

Nikdo tehdy ještě netušil, jak málo času bude na realizaci takového gigantického díla. Pro organizaci výstavby stálého opevnění bylo zřízeno Ředitelství opevňovacích prací (zkratka ŘOP) pod vedením divizního generála Karla Husárka. Plán výstavby měl několik etap.

První měla skončit v ro ce 1942 a poslední až v první polovině padesátých let. V typovém vývoji pevnostních staveb šlo ŘOP vlastní cestou a francouzských zkušeností při výstavbě Maginotovy linie využívalo spíše okrajově.

Československé opevnění budované v letech 1935-1938 podél hranic tehdejšího Československa patřilo mezi nejdokonalejší pevnostní obranné systémy v Evropě. Projektované opevnění se skládalo z linie lehkých objektů (LO) a těžkých objektů (TO).

Lehká linie byla tvořena jednoduchými pevnůstkami s jednou nebo dvěma malými střeleckými místnostmi podle vzoru a typu objektu. Některé se pak lišily v různých detailech podle okolního terénu a bojového určení objektu.

Těžké opevnění se skládá ze samostatných objektů nebo dělostřeleckých tvrzí. Jednotlivé objekty se od sebe lišily odolností, vzhledem i vnitřním uspořádáním. Při jejich projektování se bralo v úvahu mnoho

aspektů, jako např. tvar okolního terénu a strategická důležitost prostoru. Podle toho byly objekty situovány a vyzbrojeny.

Dělostřelecké tvrze byly projektovány a budovány jako skupina pěchotních, dělostřeleckých a minometných srubů v podzemí vzájemně propojených chodbami. Nejsilnějším prvkem opevnění byly tvrze s rozsáhlým podzemím.

Mezi Bohumínem na severní Moravě a Žacléřem u Trutnova mělo být vybudováno celkem patnáct těchto mohutných staveb. Kompletně stavebně realizovat a vyzbrojit se nepodařilo do kritického září 1938 žádnou z nich, nejblíže měly k dokončení tvrze Smolkov, Bouda, Hůrka, Adam a Hanička.

Kvůli f nanční i stavební náročnosti byly tvrze budovány pouze v nejohroženějších úsecích linie opevnění. Povrch tvrzí mezi jednotlivými sruby byl stejně jako většina prostoru mezi samostatnými objekty těžkého opevnění pak ještě chráněn důmyslným systémem protitankových a protipěchotních překážek.

Z původně plánovaných 15 tvrzí byly dvě stavby zrušeny, jedna odložena. Pět tvrzí bylo dokončeno, čtyři zůstaly rozestavěné a zbytek staveb nebyl do září 1938 ve větší míře zahájen. Po mnichovském diktátu bylo opevnění vyklizeno a výstavba byla zcela zastavena. Opevnění se pak v různém stavu dochovalo do současnosti.